Významné osobnosti

Alois Beňa

narozený 9. 5. 1876 v Citově pocházel z chudé rodiny. Jeho otec Jan Beňa byl domkař a tesař a při práci v lese byl zabit padajícím stromem. Vdova Amálie se s třemi dětmi odstěhovala do Kroměříže. Alois Beňa vystudoval kroměřížský učitelský ústav a 18. července 1895 obdržel vysvědčení způsobilosti pro školy obecné s vyučovacím jazykem českým. Starší bratr Antonín odešel záhy z domova, a tak starost o matku a mladší neprovdanou sestru Annu zůstala na Aloisovi. Jelikož na studia v Praze neměl prostředky, získal postupně všechna osvědčení ke způsobilosti pro výuku na školách obecných, měšťanských a středních, a to s vyznamenáním.

Ve svých devatenácti letech nastoupil jako zatímní podučitel v Kvasicích. Od roku 1900 vyučoval na české zemské reálce v Kroměříži tělocvik, český jazyk, těsnopis, dějepis a zeměpis. Kromě výuky měl na starosti tělovýchovné a herní nářadí a řídil žákovské hry. Skládal a vlastní hudbou doprovodil mnoho tělocvičných skladeb pro školy mateřské, národní školy, ale i tělovýchovné organizace, jež také vyšly tiskem. Na reálce učil až do svého penzionování v roce 1937 a externě přitom učil tělocvik na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.

Smyslem jeho života byla práce v Sokole, kde jako cvičenec i cvičitel vynikal na všech druzích nářadí a v prostých cvičeních. Přispíval do časopisů Tyrš, kde redigoval jeho tělovýchovnou část, do Československé Moravy, Hané, Věstníku sokolského a Výchovy tělesné. V letech 1899–1915 byl náčelníkem Kroměřížské jednoty sokolské a župy Hanácké v letech 1900–1916 s vojenskou přetržkou opět 1921 až 1924. Získal mnoho cen a pochvalných uznání. Byl také velmi hudebně vzdělán, hrál na housle a byl členem pěveckého spolku Moravan již od roku 1891. Pěvecký kroužek Sokola založil v roce 1898 a byl jeho sbormistrem a v roce 1903 stál také u kolébky Pěveckého sdružení moravských učitelů. V jeho pozůstalosti se zachovalo množství rukopisného materiálu, zejména písně, které v raných počátcích zpíval PSMU a Moravan, i Beňovy vlastní skladby.

Nejraději ovšem působil jako pedagog, který byl svými žáky nadmíru oblíben. Stejně jako jeho rukopisný odkaz je zajímavý i jeho lidský obraz. Už v době monarchie byl jako velmi nadšený vlastenec za své nadšení často pronásledován a šikanován. Podle vzpomínek žáků z reálky nosíval na počátku našeho století vyšívanou slovanskou košili. Ke slavnostním příležitostem oblékal čamaru.

Odvážný profesor též nešetřil slovní kritikou na rakouské úřady a není divu, že jim málo vyhovoval. Byl pronásledován ve městě a nejvíc na frontě, kam narukoval 1. srpna 1914. Zpočátku byl na osm měsíců přidělen do vojenské lékárny léčebného ústavu v Kroměříži, kde se naučil různým praktikám, jak dopomoci vojákům k odkladu odchodu na frontu. Téže metody použil po svém nuceném zdravotním návratu z fronty, a tak opět odňal rakouské straně mnohé vojáky. Na frontu byl odvelen 12. června 1915 a z Řešova (Rzeszów, Polsko) prošla jeho setnina Haličí a ruským Polskem. Neustále byl kontrolován a hlídán především proto, že byl českým učitelem. Domů směl rodině psát jen německy a dostávat mohl jen německé listy. Po porušení subordinace ho z trestu či národnostního záští zahrabali do země a nechali mu vyčnívat jen hlavu.

Vysvobozením sám nazval den 6. ledna 1916, kdy ho zasypal ruský granát. V bezvědomí a s otřesenou míchou byl odnesen z bojiště a léčen v polním lazaretu; k rodině se vrátil jako invalida. Celý se třásl, vypadal zle a nemohl mluvit. Nezdolná vůle a tělo zocelené v Sokole však zvítězily a koncem září 1917 „zdráv“ nastoupil do reálky.

Rok 1918 uvítal s nadšením. Dále se věnoval veřejně prospěšné práci v Kroměříži a své rodině a na středních školách učil až do svého penzionování. Zemřel náhle dne 18. 12. 1942 v době okupace, kdy jeho kolegové a známí ze Sokola byli zatýkáni. Jeho srdce nevydrželo ztrátu svobody, vlasti a přátel. Je pochován na kroměřížském hřbitově.

Rukopisy Aloise Beni „Obyčeje lidu hanáckého na Kroměřížsku a ostatní Hané“ pocházejí z let 1906–1940. Při opravě střechy jeho domu v roce 1992 se na půdě našly další rukopisy, pravděpodobně pocházející ještě z let dřívějších. Světlo světa tak spatřilo půvabné vyprávění z kraje kolem řek Bečvy, Moravy a Hané. Perem i tužkou psané texty, mnohdy načmárané na papírech ze školních sešitů, zaznamenal a sebral Alois Beňa zřejmě za spolupráce svých žáků podle vyprávění „tetiček“ a „stréců“ z Hané i z jižního Valašska. U každého z nich je zapsán vypravěč nebo ten, kdo jej zaznamenal, a téměř u většiny je uvedeno i místo, ke kterému se pověst nebo pověrečná povídka váže.

Rukopisná pozůstalost Beňova souboru obsahuje 138 moravských pověstí a pověrečných povídek. Kromě pověstí převažují pověrečné povídky, vyprávění ze života a démonologické zkazky různého obsahu. V malé míře jsou připsány některé popisy zvyků, texty lidových písní, některé podobné kramářským písním, a svatební popěvky. Pověsti jsou převážně psány hanáckým dialektem. U některých pověstí a pověrečných povídek jsou poznámky připisované Aloisem Beňou starým těsnopisem, který platil v našich zemích do roku 1918. Znalci nového těsnopisu ho už nepřečtou.

František Pazdírek

český nakladatel (syn Josefa Pazdírka, učitele a hudebníka v Citově, jehož kapela byla známá po celém kraji). Narodil se 18. 12. 1848 v Citově a zemřel 14. 2. 1915 ve Vídni.

Hugo Richter, JUDr.

advokát, operní pěvec, odborný publicista (Česká otázka). Po studiích ve Vídni a Praze působil jako advokát v Lipníku nad Bečvou, pak v Olomouci. Jako sólista vystupoval s přerovským Přerubem a olomouckým Žerotínem. Narodil se 1. 11. 1863 v Citově a zemřel 11. 2. 1945 v Praze.

František Hýbl